Prolog: Krade se. Někde víc, někde míň, zdá se, že je to spíš dílem náhody, kdo bude v danou chvíli okradeným. A každý bezpečnostní technik vás při instalaci každého zabezpečovacího zařízení ujistí, že kdo věci opravdu rozumí, cestu k překonání zabezpečení si vždycky najde. Ale když na to budeme dlabat a jenom se modlit, aby "to na nás nepadlo", pravděpodobnost našeho okradení bude vysoká. Takže se nebojme majetek bránit. Svůj i cizí.

Protože mi před dvěma lety bylo nenávratně odcizeno moje první auto, stal jsem se od té doby zvýšeně alergickým na zlodějny všeho druhu, jak na ty velké, tak na ty úplně malé. Proto když chodím v noci spát, pravidelně chviličku pozoruji škvírou v žaluziích, jestli se na parkovišti před naším domem na Jižním Městě něco nekalého neděje.
V sobotu 26.11. 2005 ve tři hodiny ráno jsem spatřil dvě postavy v kapucích, kterak se ochomýtají kolem kombíka na druhém konci parkoviště. Když jsem spatřil třetího zakuklence hlídat opodál pod stromem u silnice, který vzápětí přiběhl k nim a všichni tři se začali hrabat autu v kufru, už jsem měl telefon na uchu. Popsal jsem, co jsem viděl, i směr, kterým se trojice s rezervou v pařátech vzápětí kvapně vydala. Po pravdě - nic moc jsem si od toho nesliboval. Nebylo to poprvé, kdy jsem viděl evidentní krádež, vždycky jsem policii zavolal a zloděj také vždycky zmizel dřív, než na místo kdokoli přijel. Zavěsil jsem a chtěl jsem jít spát.
Proto mě zazvonění telefonu po 3 minutách překvapilo. Na druhém konci drátu byl tentýž policista, kterému jsem zločin hlásil, a oznámil mi úžasnou novinu - hlídka zadržela o sto metrů dál tři muže odpovídající popisu. Ihned ze mě spadla únava a pelášil jsem ven pomoci zločince identifikovat. Ukázal jsem policistům vykradené auto, půjčil jsem jim svoji superbaterku, s jejíž pomocí za pár minut našli v křoví opodál ukradenou rezervu, vyrvané rádio a dokonce i smotané "gumy-cuky". Probuzený majitel vše identifikoval, opakovaně mi děkoval, jeho paní nám přinesla teplý čaj, policisté z hlídky na mě pochvalně kývali a zadržení "kapucíni" opodál stáli mlčky v poutech. Policisté se mě také zeptali, jestli budu svědčit, že se lidi často bojí pomsty. Neváhal jsem.
Pak nastal zlom. Na místo dorazil další policista, patrně vyšetřovatel, takový mladý vyholený, který vůbec nehýřil nadšením. Pořád brblal, že má za sebou čtyřiadvacítku, že tohle není jeho služební auto, tak neví, kde co je. Když viděl vykradený vůz, mávl rukou, že je omrzlý a špinavý, stejně tak nad ukradenými věcmi, že z toho technik žádné otisky nesejme. Pak se mě ptal, odkud jsem vloupání viděl, načež mě poslal domů, že je mé svědectví zbytečné, že na vzdálenost 30 m jsem potmě nemohl lupiče přímo při činu poznat. Zeptal jsem se, jestli je nemůže usvědčit můj simultánní telefonický popis průběhu vloupání - počet lupičů, jejich oblečení, směr útěku, místo nálezu ukradených věcí a interval cca 2 minuty mezi nahlášením vloupání a jejich zadržením. A kamarád mi přece říkal, že "jeho lupiče" usvědčili podle odřených chlupů z rukavic. Tak prý nee. Jestli se zadržení nepřiznají (což neučinili), státní zástupce je ani neobžaluje. Jedině snad kdyby byli alespoň v celostátním pátrání pro jiný zločin, tak by je mohli zavřít. Dokonce pan vyšetřovatel prohlásil, že vlastně jde jen o pokus o krádež (to jsem žasl, o právu něco málo vím) a že škoda je vlastně jen 2000 Kč za zničený zámek, takže ani víceméně nejde o trestný čin (to už mě málem omývali). Závěrem mě ujistil, ať počítám s tím, že se mi zadržení budou chtít "odvděčit".
Když jsem si po víkendu ověřoval telefonem, jak se věci mají, měly se přesně tak, jak pan vyšetřovatel přislíbil. Žádné obvinění, propuštěni po podání vysvětlení. I když jsem nebyl ve věci poškozeným, nějakou dobu poté jsem byl vnitřně poněkud rozpolcen. Chvíli jsem podezíral policii z nestandardních styků se zločinci, chvíli z neschopnosti, ale nakonec jsem musel uznat, že asi víc dělat nemohli. Od trvalé deprese mi pomohla má částečná imunita získaná minulými zážitky - moje ukradené auto policisté hledali měsíc, z toho vyšetřovatel poslední tři týdny marodil. Otázkou zůstalo, jak se k tomu postavit dál.
Pochopil jsem už dávno, že drobnou kriminalitu nelze vymýtit, že menší než malé množství zločinu je zkrátka normální. My, obyčejní lidé, se musíme snažit maximálně sebe i svůj majetek chránit sami a spoléhat, že v případě nouze nám policie pomůže.
Co víc jsem měl pro spravedlnost udělat? Musel bych lupiče vyfotit (což potmě nejde), zadržet (což nemusí být bezpečné a ještě mě obviní z napadení), anebo by je hlídka musela chytit přímo při činu, což je prakticky takřka nemožné - pokud nejsou vevnitř ve voze a nemají cizí rádio v ruce, můžou se vlastně "jenom procházet a koukat." Ne, nemohl jsem udělat víc. Pokud se pachatelé nenechali chytit ani nezanechali stopy, mají plné právo nebýt potrestáni. Proto zločincům máme vybudován systém, který se vytvářel dlouhá léta, nemusí se nám ve všem líbit, ale anarchie a braní spravedlnosti do vlastních rukou by nebyly lepší. Můžu se utěšovat aspoň tím, že tu moji zakuklenou trojici mají teď policisté zaevidovanou a pokud to bude možné, připočtou jim to příště. Nakonec je to tak možná lepší, kdyby byli uvězněni, živili bychom je z našich daní my všichni. Takhle to odnesl "jen" majitel, který si bude muset nechat auto opravit.
Dnešní demokratická společnost je jako velký pes s dlouhými chlupy a ten taky chytá jen velké blechy, které nejvíc koušou. Kdyby zkoušel chytat i blechy malé, nedělal by nic jiného. V jednom to přirovnání pokulhává - malá blecha se nikdy nezakuklí a nevyroste z ní pilná včelka, která bude sbírat med. "Lidské blechy" tuto možnost mají, malé i velké, a některým ke kýžené transformaci možná postačí jenom mít chvilku ruce spoutané studenými klepety. Nejhorší by bylo, kdybychom se nechali všichni otrávit a začali před lumpárnami zavírat oči, pak by včel ubývalo a blech přibývalo. Proto se nestanu lhostejným, příště zase budu muže zákona volat, strpím brblání pana vyšetřovatele, a i když žádného zloděje před soud nedostanu, už se možná ani nenas...