Prolog: Není tajemství, že moje vysokoškolská studia ekonomie skončila po osmi letech v září 2002 krátce po zahájení pátého pokusu o vystudování čtvrtého ročníku. Takže se neurazím, když mým závěrům nebudete věřit, natož dokonce na jejich základě nějak měnit svoje chování či očekávání ;-)))))

Nemusíte mi to věřit, ale já jsem jen místo práce při studiu začal studovat při práci a nějak to už nešlo skloubit dohromady. A taky jsem trochu začal pochybovat o věcech, které mi ve škole někteří tamější odborníci vykládali, což je asi taky na překážku učení.

Třeba že cílem hospodářské politiky je podporovat růst hospodářství. Když hrubý domácí produkt roste, je vše v pořádku. Když stagnuje nebo klesá, je ekonomika v krizi. Nevím, ale když mi někdo z talíře ubere 1,1% pokrmu, nepovažuji to s dovolením za krizi. Podle mého názoru je správným cílem stanovení a udržení optimální produkce, nikoli její neustálé honění kamsi do nekonečna. Při množstevně omezených a vysychajících přírodních zdrojích je jedinou cestou pro přežití lidstva trvale udržitelný růst, což není nová myšlenka, ale její vážnost rozhodně není dostatečně pochopena. Zatím se totiž opravdovými úsporami zabývá moc málo lidí, většinou se jenom hledají zdroje vydatné a zároveň levné, které by umožnily vyrábět co nejvíc a co nejlevněji, aby se mohl trh zavalit produkcí. S jejím množstvím nepochybně vzrůstá pravděpodobnost, že si rozežraný spotřebitel s podporou reklamy mezi kvanty skoro stejných výrobků vybere právě ten náš.

Neustále se zlepšují výrobní technologie a lidem se daří vyrábět čím dál více výrobků s čím dál nižšími náklady. Lidé jsou nahrazeni stroji, stroje jsou nahrazeny lepšími a ještě lepšími. Tím ale okamžitě vzniká nerovnováha - úspory výrobců znamenají současně méně peněz lidem a tedy menší kupní sílu na kupování výrobků. Jak ale produkci neustále zvyšovat, když konkurence nedovoluje vyplatit lidem víc peněz - tím by se produkce okamžitě zdražila. A jsme u proexportní politiky - přebytek vyvezeme, huráááááááá!!! Jenže takto jde myslet na úrovni státu (přebytek koupí někdo zvenčí) a neřeší to situaci globálně. Proto bych současný mezinárodní obchod směle přirovnal k válce o to, komu se povede vnutit produkci za co nejlepší cenu. Zde jsou ideálním objektem zájmu dovozců právě tzv. rozvojové a trasformující se země, které rády koupí každý zmetek, co je jen trochu "hogo fogo". Jakoby přitom všichni zapomínali na základní ekonomickou poučku, totiž na zákon klesajícího mezního užitku. Největší radost a uspokojení máme vždycky z věci odříkané, a to konkrétně z její první spotřebované jednotky. První zmrzlina po dlouhé procházce v horku zázračně osvěží, po desáté už jen bolí v krku. Lidé nemůžou nosit padesát mobilů a nikdy nebudou mít víc než jeden žaludek, den má jen 24 hodin a šmejdění v obchodních centrech se i obyvatelům "rozvojové země" jednou nutně omrzí. A není to jen o kupní síle spotřebitelů, korzování po hypersklenících prostě přestane být "TRENDY".

Novým, avšak nepochybně dočasným motorem hospodářského růstu se stal dluh. I když se ve všech chytrých knížkách píše, že nadměrné zadlužení škodí, v jednom případě to prostě neplatí - a to tehdy, pokud se všichni budou chovat, že dluh není. Jak dluh udělat neviditelným? Možnosti jsou dvě:

První možnost je spojit dluh s dostatečnou zárukou. K tomuto účelu se jako dlužník hodí nejlépe stát, na který se můžeme klidně dívat jako na jedinečnou firmu, která nemůže zkrachovat. Každý stát má určitě čím ručit - vlastní silnice, budovy a v neposlední řadě nekonečný a neregulovatelný monopol výkonu státní správy na svém území. Jakoukoli jinou firmu by větší zadlužení položilo, ale stát snese mnohem víc. To se to pak vládám jásá nad růstem ekonomiky, kterého se docílí "na sekeru". Navíc se rozdělením štědrých sociálních výdaji dobře kupují hlasy voličů - proč ne, když to dělají všichni. Jenže i státní zadlužení má své meze.

Druhá možnost je podobná, jen se nezadlužíme všichni prostřednictvím státu, ale zadlužíme se všichni jednotlivě. Pak se posouvá hranice zadlužení jednotlivce, která se považuje za kritickou, zadlužení se prostě stane "normální". Všichni dluží všem a jede se dál. Ale o tom jinde.

Co tedy považuji za rozumné řešení JÁ? Tedy nečekejte nějaký exaktní výpočet, spíš to budou jenom další kecy. Všichni lidé chtějí být bohatí a mít se dobře - ale proč? Někteří prostě mají rádi luxus, touží se předvádět, machrovat ... ale většina podle mého názoru jenom nepříznivě vnímá nejistotu života pozemského. Bojí se, že skončí od mostem, že jejich děti nebudou mít co jíst atd. a snaží se proti tomu nějak zajistit. Existenční nejistota je charakteristickým znakem společnosti zcela zaostalé (pračlověk se bojí, že v zimě zemře hladem) a paradoxně nutným vedlejším produkcem společnosti na ekonomickém vrcholu, kdy zuří na trhu takový boj a probíhají takové turbulence, že nikdo vlastně neví, co bude zítra. Sice téměř nikdo už neřeší smrt hladem a umrznutím, ale pro člověka zvyklého na určitý luxus může být nájezd exekutora a přesun z Hanspaulky do 1+0 v paneláku na Jižáku považován za ekvivalentní smrti hladem a má z něj stejný strach jako chudák pračlověk.

Cesty k překonání existenční nejistoty jsou různé, ale protože kromě peněz se dá koupit v zásadě všechno, většinou se to řeší právě vyděláváním a investováním peněz. Jak ale pravil Honoré de Balzac, jenž se celý život snažil zbohatnout: "V pozadí každého velkého majetku je zločin". Nikdo nechce za nic platit víc, než musí, bohatne se obecně "těžko" a nikdo vlastně neví, jaký objem a jaká struktura bohatství se dá považovat za zdroj imunity vůči existenční nejistotě. Snáze se obohatit se na úkor druhých lze jen s použitím nějakých podpůrných prostředků. Může se použít monopolní síly (zkuste třeba nekupovat benzín, když stojí u všech pump stejně, netelefonovat, neposílat dopisy), anebo uvést druhou stranu v omyl. Prodat někomu předraženou věc standardní kvality, na to nikdo nenaletí. Ale prodat mu šmejd a přesvědčit ho, že si kupuje kvalitu a ještě se slevou, tomu se říká umění, To se bohužel právě děje na trhu zboží. Lidem se vnucují za cenu nízkou, ale v porovnání s výrobními náklady přesto vysokou, výrobky, které nepotřebují, za peníze, které nemají - hned se jim zprostředkuje spotřebitelský úvěr. Firmy díky tomu bobtnají i přes hranice, spojují se, získávají sílu, a najednou jsou z nich páni světa. Spojení mezi vlastníkem a posledním prvoliniovým zaměstnancem, ale i mezi vlastníkem a jeho majetkem se přerušuje, firma se stává se facto majetkem jejích manažerů. Jedním ze specifických příkladů pokřivené ekonomiky jsou velkoobchodní firmy a řetězce hypermarketů. Fungují na principu peněžní iluze. V konkurenčním boji nedosahují skoro žádného zisku, ale neustálým prodlužováním splatnosti dodavatelských faktur při současném inkasu hotovostních tržeb jsou navzdory relativně nízkým prodejním cenám neustále "ve vatě". To se kombinuje s různými překlenovacími úvěry a kontokorenty. Dosažená ztráta se pak chytrým účetním převodem promění v tzv. nehmotný majetek (třeba dosažená pozice firmy na trhu se ocení na miliardu) - iluze prosperity trvá a banka půjčuje dál. To jim může získat několik let času, něž se vzdušný zámek bohaté firmy definitivně zhroutí. Nicméně nemusí to tak být vždy, hra na "velkou drsnou firmu" se může podařit. Pokud okolí uvěří, že firma je opravdu velká a silná, může si časem vymoci lepší podmínky na straně výnosů i nákladů a dosahovat monopolního zisk. Pak se virtuální bohatství postupně nahradí skutečným, ale ani tehdy není firma v bezpečí. Jako v té pohádce o myšce, co chtěla být nade vším na světě. Když se stala horou, o kterou se rozbil vítr (který předtím rozfoukal mraky, jež byly zase lepší než slunce, které dokázaly zakrýt, i když jinak všude vidělo), zjistila, že i velkou horu může rozvrtat - malá myš. Pokud velký moloch ztratí sám nad sebou kontrolu nebo jeho management učiní příliš mnoho špatných rozhodnutí, rozpadne se.

Ale já jsem chtěl vlastně nějak zformulovat to řešení. Zásadní problém a prapůvod všeho vidím právě v nekonečné rozpínavosti a bobtnavosti tržní ekonomiky, které ve finále vede jenom k drancování přírodních zdrojů a nadprodukci sračkoidních věcí, které sice lidé občas i kupují, ale nikdo si je vlastně pořádně neužije, protože padá na hubu po celodenním pobytu v práci, aby vydělal na splácení dluhů, přičemž se na té špatné nadprodukci spolupodílí a navíc musí vydělat i na sociální parazity, kterým stačí ke štěstí sociální dávky a bouda u trati.

Nesmí se těžit ani vyrábět, pokud není jistý odbyt. Slovo "nadprodukce" musí zmizet ze slovníku ekonomů. Stěžejní myšlenka ekologů a lidí politicky organizovaných do zelených stran, totiž preference kvality života před kvantitou spotřeby, není jen prázdná fráze. Pokud přestanou státy na celém světě přírodní zdroje privatizovat a naopak začnou jejich čerpání přísně regulovat a kontrolovat formou ekologického zdanění a kvót, stanou se zdroje opravdu vzácnými a to bude nutit producenty vyrábět efektivně. Inovace nebudou tak častě a budou opravdové, nepůjde o pseudoinovace, které se vychválí v reklamě. Může se to zdát jako oslava zkrachovalého centrálního plánování - klidně to berte jako jeho částečnou rehabilitaci, k tomu se hrdě hlásím. Chybou bylo, že byla snaha naplánovat všechno, od těžby přes výrobu až po spotřebu, což nejde. Stačí regulovat zdroje, ostatní se srovná samo.

Přestanou se vymýšlet pseudozaměstnání pro lidi, jejichž práci nahradily stroje. O tom jsem hovořil výše - stroje udělají víc a víc práce a aspoň části takto "uvolněných pracovních sil" se tak musí najít nějaký jiný džob, aby nemuseli všichni "nepotřební" dostávat peníze zadarmo formou dávek, což není výchovné. Tak bobtná administrativa, management, asistenti a asistentky všeho druhu, úřednictvo - lidí, kteří bohužel často vytvářejí čistě virtuální hodnotu, bez které by vyrobená produkce nebyla pro spotřebitele horší. Dnes děláme většinou více než 8 hodin denně, časem budeme moci pracovat určitě méně a klidně méně než 5 dní v týdnu, protože vyrábět méně opravdu kvalitní produkce logicky zabere ekonomice méně času i zdrojů než chrlení polokvalitních věcí či přímo sraček. Budeme mít víc času na rodinu, na procházky v přírodě, návštěvy hradů a plno dalších užitečných věcí, kterou jsou skoro grátis a na které se v konzumním světě zapomíná nebo na ně nezbývá čas. Odpadne nadprodukční blázinec, odpadne i existenční nejistota. Když se dneska měří hrubý domácí produkt a jásá se nad jeho 5% růstem, bere někdo v úvahu například vyhynulé rostlinné a živočišné druhy? Jak ocenit zvíře, které kvůli hospodářskému boomu vyhynulo a nikdo ho již nikdy neuvidí?

Třeba je to utopie a většina lidí chce svět takový, jaký je dnes, konzumní a uspěchaný, se všudypřítomnou existeční nejistotou, skýtající možnosti pohádkového zbohatnutí i totálního krachu. A třeba ne. Ale beze změn hospodářství tu jednou zbydou jenom pouště a skládky odpadu. Kéž se toho nikdo nedožijeme.